Cesta do Bruselu na pozvání Kateřiny Konečné 2


     Dostal jsem možnost, díky pozvání naší europoslankyně Kateřiny Konečné, zúčastnit se zájezdů do Bruselu. Navštívit evropský parlament a seznámit se s jeho fungováním. Musím říci, že ve chvíli, kdy jsem dostal potvrzení své účasti a pokyny k této cestě, byl jsem plný očekávání zážitků a své obavy z dlouhé cesty autobusem. Plán byl jasný. Nachystat kufr, koupit Kinedryl, očekávat poznání míst na cestě Evropou a seznámit se s dalšími účastníky zájezdu.

     Den „D“ nastal 19. března. Před osmou hodinou večerní jsem se nechal synem přivést na parkoviště před domem kultury v Ostravě. Po chvíli se objevila první mi známá tvář. Sotva jsme si stihli říct ahoj, přijel autobus. Během krátké chvíle dorazili další spolucestující. Uložili jsme si kufry, vybrali si místa v autobuse a čekali na ostatní. Před autobusem se kouřilo, loučili jsme se s těmi, co nás přivezli a v tu chvíli jsem si všimnul spícího bezdomovce na lavičce. Výjev, který je dnes normální, ale jako děti jsme byli něčemu podobnému uchráněni.

     Protože jsme se všichni nastupující v Ostravě sešli dříve, nečekali jsme, až odbije dvacátá hodina a vydali jsme se na 1300 kilometrů dlouhou cestu. Zastávky v České republice byly krátké. První se odbyla v Brně, kde přistoupili další cestující, soudruzi z jižní Moravy. Vydali jsme se na černočernou cestu do Prahy. Stále bylo ještě dost volných míst, tak jsme využili volného prostoru k zvýšení pohodlí. Do Prahy jsme přijeli s mírným zpožděním, způsobené objížďkou z důvodu bourání mostu nad dálnicí.  Staré mosty se velice těžce bourají, zato ty nové, myslím na přivaděče k dálnici u nás v Ostravě, padají samy. Holt, jiná doba.

     Teď už jenom dotankovat a vyrážíme na zbývajících 900 kilometrů. Sám mám radost, že cestu snáším velice dobře. Počkám si, až přejíždíme hranice, vzpomenu si na občanku v peněžence. Žádná kontrola, ani nezastavujeme, tak se snažím zavřít oči a trošičku se prospat.

     Kromě zdravotních zastávek jedeme v kuse až do Frankfurtu nad Mohanem. Projíždíme městem a z autobusu vidíme neskutečný nepořádek na ulicích. Autobus přistavuje na nábřeží řeky Mohan. Nyní nás čeká první z prohlídek na této cestě za poznáním.  Přes řeku vidíme frankfurtské mrakodrapy, které jsou prý srovnatelné s New Yorkem. Přešli jsme přes lávku na druhou stranu řeky a společně si prošli centrum města. Zde si pořizuji jednu z prvních fotografií a to u domu, ve kterém bydlel Johann Wolfgagn Goethe.goethe Při procházení uličkami, se nám otevírá výjev, na který nejsme u nás zvyklí a to ulička se šlapkami a jejími pasáky černošského původu. Na druhé straně ulice na toto dohlížejí bouchači ve stojícím autě, s hudbou na plné pecky. Je půl deváté ráno, co se tady děje asi večer. Průvodce nás přivedl k symbolu Frankfurtské burzy, sochy býka a medvěda. Sotva uděláme pár fotografií, dostáváme býkrozchod a hodinové osobní volno. Paradoxně jsme ho využili návštěvou snad jediného otevřeného podniku a to McDonalds. Dali jsme si kafe, něco na zub a hlavně využili toalet. Na zpáteční cestě k autobusu si všímám vozítka, které se snaží zametat ulice. Vzpomenu si na nepořádek, který jsme viděli cestou, a říkám si, to neuklidí ani do té doby než pojedeme za pár dní zase domů.

     Vyrážíme a pokračujeme v ukrajování kilometrů do našeho cíle. Než dojedeme do Bruselu, zastavujeme ve městě Lovaň, které se nachází ve Vlámském regionu Belgie. Je to univerzitní město, které je ale proslulé pivovary Domus a Stella Artois. Již celkem unaveni vyrážíme a těšíme se na večerní ubytování v Hotel ibis budget Brussels Airport.

     V pondělí budíček v šest hodin ráno. Osobní hygiena, snídaně a v osm hodin nástup do autobusu, který nás odvezl do centra Bruselu. Před námi je celodenní seznámení s městem. Procházíme památky, fotíme se u symbolů, jako je čůrající panáček a holčička. V osobním volnu navštěvuji s dalšími Délirium cafe.hospoda Opravdová putyka, kterou známe ze starých filmů. Z 29 piv si vybírám to pravé, Delirium tremens. Od obsluhy obdržím sklenici s názvem piva a malovanými růžovými slony. Cestou zpátky k autobusu míjíme bezdomovce spícího pod výkladní skříní pizzerie. V další ulici zase žebrající stařenka. Při fotografování nás už slovně napadají místní a stařenku vyhazují z místa. Ptám se sám sebe, proč, proč ji nepomohou. I toto je obraz srdce evropské unie. Přejíždíme autobusem na další místo a míjíme budovy hlavní instituce Evropské unie, Evropské komise a rady Evropské unie. Nezastavujeme, prohlídka je naplánována za dva dny, společně s přednáškou o Evropské unii. Přijíždíme k Mini – Europe. Zábavní park, kde země Evropské unie prezentují své atomiumvýznamné budovy. Park je pěkný, ukázka mnoha zajímavých míst. Hořím nedočkavostí, abych viděl, co reprezentuje Českou republiku. Před koncem prohlídky přijde zklamání, jediný zástupce našeho státu je Pražský orloj. Domnívám se, že máme více co nabídnout. Po této prohlídce jsme obdrželi další vstupenky a to do ATOMIA. Jde o model základní buňky krystalové mřížky železa zvětšený 165 miliardkrát. Navrženo a postaveno k příležitosti výstavy Expo 58, výstava, kde Československo získalo Zlatou hvězdu a dalších 13 ocenění. Atomium je vysoké 102 metrů a výtah nás vyvezl do vrchní kopule a nám se tak rozprostřel výhled z výšky asi 95 metrů. Prohlídka potom pokračuje všemi kopulemi a to po schodech či eskalátorech. Vrátili jsme se do centra Bruselu, kde jsme měli volný program. Zde padlo mé rozhodnutí, že zakoupím Belgické pralinky, které chci přivést domů. Mnozí mne odrazovali, že je to brzo, přece to stačí až za dva dny při odjezdu. Ještě jsem ani netušil, jaké to bylo správné rozhodnutí, koupit je hned. Ještě navštěvujeme Waterloo, kopec uměle vytvořený, vysoký 43 metrů. Na něm stojí veliká socha lva. Přesto, že zde Napoleon prohrál, jsou zde jeho sochy. Cestou na hotel míjíme sídlo NATO a to jak staré, tak nové, které je nyní ve výstavbě.

     Další den se opakoval ranní rituál. Po snídani v osm hodin ráno vyjíždíme na celodenní výlet. Protože bydlíme asi kilometr od letiště tak ho po chvilce jízdy míjíme a vyrážíme po dálnici do Antverp. Proti nám jedou s houkačkou hasiči a sanitky. Cestou dostaneme informace, že na letišti vybuchla bomba. Nestihli jsme ani dojet do cíle a další zprávy hovoří o výbuších v metru a prvních počtech mrtvých. Začínáme tušit, že zítřejší prohlídka Evropského parlamentu a Bruselu je v ohrožení. Píši domů zprávu, „jedu do Antverp, jsem v pořádku“. Přijíždíme do místa určení abruselm vystupujeme u vlakového nádraží. Zaznamenáváme první vojenské hlídky, žádosti o fotografie jsou rezolutně zamítnuté. Život ve městě plyne svým tempem, nikde žádná panika, žádný strach. Vyrážíme na prohlídku městem. V tom začínají přicházet sms zprávy a mnohým zvoní telefony. To už nás kontaktují rodiny. Slyším, jak kolegyně uklidňuje dceru, „neplakej, nám se nic nestalo, jsme v pořádku“. Po chvíli vyzvání můj telefon. Volá mi žena. Vystrašeným hlasem se mně ptá, jestli jsem v pořádku a já ji uklidňuji, ať se nebojí, přece jsem jí napsal zprávu. Rozhlížím se kolem sebe a vidím, jak se chovají Belgičané, ti jsou v klidu. Každý si dělá svojí práci. Blýsklo mi hlavou, to novináři mohou za tu paniku, která se šíří celou Evropou, to oni pomáhají šířit strach. Vůbec nezlehčuji hrůzné činy, které se staly, je neštěstí kolik je mrtvých a raněných.  To novináři ukazovali jenom neštěstí, strach a bezmoc. Já se ale díval kolem sebe a Belgičané v žádném případě nebyli poraženi či na kolenou. V klidu jsme dokončili prohlídku města a vydali se na cestu do Brugg.

     Prošli jsme si Bruggy, udělali pár fotografií, jeli do dalšího města. V Gentu jsme opět navštívili památky, zase fotky, ale už jsme to moc nevnímali. Celý den jsme řešili teroristické útoky a čím dál více jsme byli přesvědčeni, že návštěva v Evropském parlamentu padá. Na cestě zpátky do hotelu se vše potvrdilo. Návštěva a celý zítřejší program je zrušený. Co nejdříve odjezd do České republiky.  Z důvodu bezpečnostní přestávky můžeme vyjet až ráno. Hrozí uzavření hranic. Dozvídáme se, že se na hotelu setkáme s našimi europoslanci, Katkou Konečnou a Jiřím Maštálkou. Vracíme se na hotel, ale výjezd z dálnice u letiště, směřující k našemu hotelu je uzavřen. Oklikou, ale bezpečně jsme dorazili do hotelu.

     Sotva se stačíme trošičku opláchnout, jdeme do jídelny hotelu, kam za námi přijíždí Kateřina Konečná. Předává nám první oficiální informace. 12671721_484280591761275_2593668542257545966_oLetiště je zavřené, nejezdí městská hromadná doprava, metro, ani taxíky. Všechno je zavřeno, každičký obchod. Dokonce i samoobsluha v Evropském parlamentu. Kateřina nám říká, jsme hladoví, nevíme co se děje a dostat se za vámi do hotelu z centra Bruselu, jde jenom na zvláštní povolení. Po chvíli za námi dorazil i Jiří Maštálka. Také na něm je vidět, jak je unavený. Trochu jsme pobesedovali a udělali pár společných fotografií. Měli jsme možnost nějakou dobu ještě posedět a tak jsem Jiřího požádal, aby nám řekl něco o předání vyznamenání od prezidenta Ruské federace. Z toho se vyklubal velmi zajímavý příběh. Všichni poslouchali s napětím, ale o tom už příště. S oběma jsme se rozloučili, poděkovali za pozvání a šlo se na kutě.

     Ráno po snídani jsme vyrazili na cestu zpátky. Už nebyly žádné prohlídky, jenom zdravotní přestávky a spěchalo se domů. Cestovat přes den bylo utrpení, dlouhé zácpy, ale mnozí se už těšili domů. Cestu jsme si krátili povídáním svých zážitků, předáváním kontaktů, domlouvání dalších setkání.  Do Ostravy jsme dorazili v jednu hodinu v noci, po sedmnácti hodinách cestování.

     Velice rád jsem se této akce zúčastnil, přesto, že se nesplnil cíl cesty. Poznal jsem mnoho nových lidí a věřím, že spolu budeme dále spolupracovat.


Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

2 zamyšlení nad “Cesta do Bruselu na pozvání Kateřiny Konečné

  • Ladamuri

    ANO JE TO OPOZNÁNÍ LIDÍ A JINÉ KULTURY STATU, TKY SEM TAK SLEDOVAL, PŘ CEST Z oSTRAVY-DO ŠANLSKA NA POBŘEŽÍ DVAKRÁT, DO BULHARSKA PŘES MADARSKO, SRBSKO S HRANIČNÍMI A CELNÍMI KONTROLOVALI, B O SRBSKO NENÍ ČLENEM EU,

  • Tomáš Veverka

    Hezky jsi to napsal,schrnul jsi celý výlet do kostky a já sám bych se o celé dění nepodělil lépe.Škoda že nevyšlo to za kterým účelem tam člověk opravdu jel,ale snad příležitost bude zase příště.